Jak mi handbike vrátil radost do života

Před úrazem byl sport velkou součástí mého života. Jezdil jsem na kole, chodil do hor a málokterý víkend jsem vydržel doma. Bavilo mě být venku, dát si do těla a večer cítit příjemnou únavu. Spoustu věcí jsem bral jako samozřejmost. Když jsem měl chuť někam vyrazit, prostě jsem vyrazil. Pak přišla autonehoda a můj život se změnil. Nechci do detailu popisovat, co se stalo. Mnohem těžší než se vracet k samotné nehodě pro mě bylo přijmout to, co následovalo. Rehabilitace, nejistota a postupné zjišťování, že na většinu sportů, které jsem miloval, musím zapomenout. Aspoň v podobě, v jaké jsem je znal. Lidé kolem mě se snažili pomoct. Říkali mi, že si najdu jiné věci, které mě budou bavit. Věděl jsem, že to myslí dobře, ale dlouho jsem na takové řeči neměl náladu. Chyběl mi pohyb, možnost pořádně se unavit i pocit, že se můžu někam vydat vlastní silou. Těžko se mi koukalo na fotky z výletů a poslouchalo, kam kdo vyrazil na kole. Přál jsem jim to, jen mě bolelo, že já už u toho nejsem. O handbiku jsem věděl, ale nějakou dobu mi trvalo, než jsem ho chtěl zkusit. Asi jsem se bál dalšího zklamání. Nechtěl jsem si dělat naděje a pak zjistit, že mi to nic neříká nebo že to nezvládnu. První jízda byla zvláštní. Všechno bylo jinak, než jsem měl zažité z kola. Jiný posed, jiné ovládání a ruce, které mi velmi rychle připoměli, že na takovou práci nejsou zvyklé. Jenže po chvíli jsem přestal řešit, jak u toho vypadám a co mi nejde. Soustředil jsem se na cestu před sebou, na zatáčky a na každý další záběr. Když jsem se vrátil, byl jsem unavený a chtěl jsem jet znovu. Právě to mě překvapilo nejvíc. Zase jsem se na nějaký sport těšil. Začal jsem plánovat trasy, sledovat počasí a přemýšlet, kam bych mohl příště. Postupně jsem zvládal delší vzdálenosti a kopce, u kterých jsem zpočátku musel zastavovat. Měl jsem radost z každého zlepšení. Občas jsem se vrátil úplně hotový, ale přesně taková únava mi dlouho chyběla. Vím, že to nikdy nebude stejné jako před úrazem. Některá místa pro mě zůstanou nedostupná a jsou dny, kdy mě moje omezení štvou víc než jindy. Handbike tohle nevymaže. Dokáže mi ale hodně přiblížit pocity, kvůli kterým jsem sport vždycky miloval. Vítr do obličeje, soustředění při jízdě, radost ze zvládnutého kopce a chuť ještě kousek přidat. Časem mi začalo vrtat hlavou, jaké by bylo postavit se na start závodu. Před prvním jsem byl nervózní. Nevěděl jsem, jestli jsem dost připravený, jak rozložit síly ani jak si povedu mezi ostatními. Pak se odstartovalo a já měl najednou plnou hlavu závodění. Hlídal jsem tempo, snažil se udržet jezdce přede mnou a přemlouval ruce, aby ještě vydržely. Do cíle jsem dojel vyčerpaný. A už cestou domů jsem přemýšel, na který závod se přihlásím příště. Dneska závodění miluju. Baví mě příprava, atmosféra na startu i lidé, se kterými se na závodech potkávám. Chci se zlepšovat a občas jsem na sebe naštvaný, když něco pokazím nebo přepálím začátek. Pořád ve mě je ten člověk, kterého baví sportovat a zkoušet, co zvládne. Kdybych si mohl vybrat, chtěl bych mít život před nehodou zpátky. To se nezměnilo. Jsem ale rád, že jsem tehdy handbiku dal šanci. Dnes mám zase na co trénovat, kam vyrazit a na co se těšit. A když jedu dobrý závod nebo se mi povede krásná vyjížďka, užívám si ji naplno.