O čichu a paších podruhé

V říjnu 2022 jsem spolu s mámou a jejím přítelem prodělal covid. Žádné velké drama, jen jsem dva dny skoro nemohl vstát z postele, jak mě bolely kyčle. Pak přišla rýma. Požehnání, protože když mám rýmu, můžu si alespoň na pár dní odpočinout od čichové hypersenzitivity. Jenže po téhle rýmě… Někteří po prodělaném covidu o čich většinou dočasně přijdou, třeba jako máma. Avšak můj už tak citlivý čich zcitlivěl ještě víc. Jak je to možné, nikdo neví. Vyšetření na ORL dopadlo normálně. „Dobře, ale co mám dělat, když teď při dobrém větru cítím psa na deset patnáct metrů?“ zeptal jsem se lékaře. „Nic. Buďto se vám to vrátí do dřívějšího stavu, nebo si na to budete muset zvyknout. Nic jiného dělat nelze,“ odpověděl mi lékař. Byl zrovna červen, polštářky do nosu tedy byly v permanenci.

Střih. 5. prosince 2023. Do Zápisníku všech písmen jsem si anglicky zapsal:

Vypadá to, že si na novou citlivost čichu už zvykám. Bylo načase. Ne snad, že by se mi čich ztupil; cítím pořád intenzivněji než před covidem, jen už mi to podle všeho tolik nevadí. Už neříkám, že něco voní nebo smrdí, nýbrž že něco páchne. Protože nejdu po vůni (například parfému nebo mýdla), ale po pachu. A ten má každý člověk, zvíře, ba i věc, odlišný a částečně měnící se v čase. Závisí to na mnoha faktorech, to se rozumí. A co je nejlepší, nejde zcela zakrýt.

A tak už mě nerozhodilo, když jsem ve větru ucítil pach chodce na chodníku přes silnici, což se mi záhy potvrdilo při vzájemném míjení se na přechodu.

Zatímco jsem zde v článku z 24. června 2021 úpěl, jak je pro mě můj čich prokletím, dnes už ho umím používat v rozličných situacích ku svému prospěchu a většinou si ho užívám. Jiní lidé hrají karty, Monopoly nebo Člověče, nezlob se. Já hraji hru s názvem Řekni mi, čí je to pach.

A nebesky si ji užívám.