Klíč ke třinácté komnatě

„Čeho se bojíš?“ zeptala se mě jednou při videohovoru moje tehdy bývalá partnerka, když věděla, že už jí nezbývá moc času. Už si nepamatuji svoji odpověď, ale neskočil jsem jí na to. Uvědomoval jsem si, že kdybych jí řekl pravdu, nejspíš bych ji ranil, což mi vzhledem k její situaci přišlo neetické.

Jestli se něčeho opravdu bojím, tak hadů a toho, že nad sebou ztratím kontrolu a že mi vypne logika. To je pro mě nepředstavitelné. V nedávné době jsem v krátkém časovém sledu prošel třemi meltdowny. Byly zvládnutelné v domácím prostředí, v čemž jsem měl štěstí. Při nich jsem sice částečně přišel o sebekontrolu, avšak bylo to vždy v řádu hodin. Představa, že bych ztratil kontrolu nad svým prožíváním, integritou a myšlenkami byť jen na několik dní, možná týdnů, nedej bože měsíců, je rouhačská. Kdyby se tak stalo, ohrozilo by mě to.

Byla mi partnerkou, spoustu mi toho předala. Pustil jsem ji k sobě blíž než kohokoli jiného, přesto ne úplně nejblíž. Nedokázal jsem to právě proto, že bych tím ohrozil sám sebe. Na podvědomé úrovni jsem se zablokoval. Snažila se, leč neúspěšně. Když několikrát navrhovala, že přiletí, že by mě ráda viděla, tvrdošíjně jsem tomu bránil. Bál jsem se, že kdyby přiletěla, ztratil bych sebekontrolu, mozek by mi vypnul a já bych do toho všeho zase spadnul.

Abyste mohli někoho milovat, s někým být a něco sdílet a budovat, musíte chtíc nechtíc něco ze sebe obětovat, dovolit si „jít s kůží na trh“, dovolit ukázat zranitelnost, věřit a důvěřovat, a přitom podstoupit riziko, že to nevyjde, že vás druhý zklame, zradí, poníží a kdovíco ještě. Musíte přijmout, že láska s sebou vždy nese určité riziko.

Můžeme polemizovat o tom, že můj mozek je méně citlivý k chemikáliím jako oxytocin, endorfiny a fenyletylamin, a že je tudíž pro mě těžší se zamilovat. Může být. Já si spíš myslím, že je to strachem z toho, že ztratím sebekontrolu. Ale klidně to může být kombinace obojího. Proto nejsem schopný mít běžný romantický vztah. Protože nikomu nemůžu svěřit klíč ke své třinácté komnatě.