Jak stát odůvodňoval snížení prémií pro paralympioniky

Když se objevila informace o nižších prémiích pro paralympioniky, oficiální argumentace nestála na tvrzení, že by si parasportovci zasloužili méně. Opírala se především o technické a rozpočtové důvody. Stát argumentoval tím, že paralympijské hry mají větší počet kategorií a disciplín, a tím pádem i více medailí. Vyplácení stejných prémií by proto podle této logiky znamenalo vyšší celkový dopad na státní rozpočet. Nešlo tedy údajně o hodnotu jedné medaile, ale o celkový objem vyplacených prostředků. Dalším uváděným důvodem byla snaha udržet výdaje na sportovní odměny pod kontrolou. Parasport byl v tomto kontextu vnímán jako oblast, kde je možné finance krátit s menším politickým a společenským odporem – i když to nebylo řečeno přímo.

Zazníval také argument, že jednorázové prémie nejsou klíčovou formou podpory a důležitější je financování dlouhodobé přípravy sportovců. Problémem však je, že právě u parasportu tato systematická podpora úplně chybí nebo je realizována pouze ve vyjímečných případech a často výrazně slabší než u sportovců bez handicapu.

Reálné náklady parasportovců

Ve výpočtech se neobjevilo, že paralympionici musí financovat specializované sportovní vybavení – vozíky, handbiky či protézy – jejichž cena se pohybuje ve statisících korun. K tomu se přidávají vyšší náklady na specializovaný servis, dopravu, asistenci i na zvýšená zdravotní rizika a jejich prevenci. Tyto výdaje nelze srovnávat s náklady zdravých sportovců.

Nejlepší paralympionici dnes již trénují stejné objemy hodin jako profesionální sportovci bez handicapu.

Poznámka redakce: Názorný příklad - Je snadno dohledatelné, že špičkoví silniční cyklisté, v objemové přípravě trénují zhruba pět hodin denně a najíždějí 150 – 200 kilometrů, zatímco nejlepší parasportovci – handbikeři – trénují obdobné časové objemy, běžně najíždějí 100 - 120 kilometrů i více, přičemž veškerou zátěž absolvují výhradně horními končetinami, bez možnosti odlehčit sedacím partiím, s omezenou možností řešení základních potřeb, defektů či občerstvení, a zároveň používají sportovní vybavení, jehož pořizovací cena se u závodního handbiku pohybuje běžně v rozmezí od 350 do 450 tisíc korun, zatímco závodní silniční kola reprezentantů se běžně pohybují v rozmezí 150 až 250 tisíc korun, přičemž sportovní náčiní handbikera (i dalších paracyklistických kategorií) je výrazně složitější a obsahuje množství individuálních komponent podle handicapu sportovce.

Další ilustrací rozdílů jsou sporty jako tenis, badminton, floorball nebo ragby. Zdravému hráči často stačí jen sportovní oblečení a raketa či základní vybavení. Parasportovec k tomu samému sportu potřebuje navíc speciální sportovní vozík, který může stát kolem 6000 eur, a často vyžaduje i další individuální úpravy. To znamená vyšší finanční nároky, logistickou zátěž při převozu vozíku, servis atd.

Cena za výkon je u parasportu výrazně vyšší – přesto se s tím v rozhodování nepočítá.

Jak je to v zahraničí

Právě zde se ukazuje zásadní rozdíl oproti České republice.
V zemích jako Velká Británie, Francie nebo Španělsko jsou buď prémie za olympijské a paralympijské medaile rovnocenné, nebo stát odměny vůbec nevyplácí, ale nabízí silný a spravedlivý systém dlouhodobé podpory přípravy.

Snižování odměn výhradně parasportovcům, zatímco zdravých sportovců se změny netýkají, je v západní Evropě politicky i společensky velmi citlivé a prakticky nepřijatelné.

Aktuální stav ohledně prémií paralympioniků v Česku:

Reálné snížení prémií pro paralympioniky nebylo schváleno ani realizováno. Na začátku roku 2026 se sice objevily návrhy, aby paralympionici dostávali za další medaile poloviční odměny, ale po kritice ministr sportu ve Sněmovně veřejně slíbil, že odměny za medaile budou stejné jako u olympioniků. Původní návrh na různé úrovně odměn tedy nebyl zaveden a systém odměn pro paralympioniky je rovnocenný s odměnami pro sportovce bez hendikepu. Úvahy o snížení prémií byly medializovány a kritizovány, ale aktuálně platí, že žádná změna, která by snižovala odměny paralympionikům, není platná a nebyla realizována.

Je smutné, že se o financování parasportu vůbec takto uvažuje – rozhodují o něm politici, úředníci a funkcionáři svazů z pohodlí svých kanceláří, kteří mnohdy vůbec nerozumí problematice a zajímají se spíše o svá „teplá místečka“ než o skutečné potřeby sportovců.

Návrh byl totiž spojen s interními materiály Národní sportovní agentury (NSA), která připravuje podklady pro rozhodnutí vlády. Politicky se o něm veřejně vyjadřoval ministr pro sport Boris Šťastný, který po kritice slíbil zachování rovnocenných odměn. Bývalý předseda NSA Ondřej Šebek následně uvedl, že žádný konkrétní návrh na snížení odměn přímo vládě nepředložil a během jeho působení zůstaly odměny rovnocenné.

Je na čase, aby rozhodování o financích a podpoře parasportu skutečně reflektovalo potřeby sportovců. 

Sportovci dlouhodobě volají po vzniku ministerstva sportu z velmi prostého důvodu. V době, kdy financování sportu spadalo pod Ministerstvo školství, byl sport vždy první oblastí, ze které se peníze odsouvaly jinam ve chvíli, kdy ve školství chyběly prostředky. Právě proto vznikl dlouhodobý tlak na oddělení sportovních financí od rezortu školství. Výsledkem byla Národní sportovní agentura. Jenže NSA postupně ztrácela důvěru sportovní veřejnosti kvůli skandálům při zpracování dotačních žádostí, podezřením na lobbistické vlivy a chaotickému systému podpory.

Národní sportovní agentura se tak stala jakýmsi hybridem ministerstva sportu – institucí, která měla přidělený rozpočet, ale zároveň postrádala klíčové pravomoci. I proto sportovci opakovaně volali po skutečném ministerstvu sportu, které by tyto pravomoci konečně mělo. 

Místo toho však sledujeme, že o financování vrcholového a parasportu rozhodují lidé, kteří tento svět nikdy nezažili a očividně mu nerozumí. Úvahy o snižování odměn paralympionikům nejsou technickým detailem ani rozpočtovou optimalizací — jsou důkazem hlubokého nepochopení reality parasportu.

Je zarážející, že o existenčních otázkách reprezentantů této země rozhodují politici a úředníci odtržení od praxe, bez osobní zkušenosti, bez znalosti souvislostí. 

Je na místě se ptát, zda jsou osoby, které o těchto krocích uvažovaly, vůbec odborně a morálně způsobilé o parasportu rozhodovat. Pokud někdo považuje snížení odměn paralympionikům za legitimní nápad, pak tím jen potvrzuje, že parasport vnímá jako položku k oseknutí, nikoli jako plnohodnotnou součást vrcholového sportu.

Parasport nepotřebuje paternalismus ani alibistická vysvětlení. Potřebuje kompetentní lidi, kteří chápou jeho realitu, jeho nároky a jeho hodnotu. Dokud budou o parasportu rozhodovat ti, kteří ho nikdy neviděli jinak než v rozpočtové tabulce, bude se státní podpora pohybovat blíž cynismu než spravedlnosti.

Z našeho pohledu tak vyvstává oprávněná pochybnost, zda je tento resort a především osoba stojící v jeho čele vůbec kompetentní rozhodovat o rozdělování financí do parasportu. Zatímco skutečné problémy financování parasportů zůstávají stranou, z médií sledujeme spíše symbolická gesta typu informačních cedulek u výtahů s výzvou k chození po schodech nebo kampaní o konzumaci ovoce. To však nemá s realitou vrcholového parasportu, jeho nároky a potřebami společného vůbec nic.

Máme se tedy do budoucna obávat dalších svévolných a odborně nepodložených zásahů do financování parasportu?

Autor - ret